Tradiční představa Antikrista jako jediné zlomyslné postavy může být zastaralá. Rostoucí trend naznačuje, že silou, která brání lidskému rozkvětu, nemusí být člověk, ale systém: konkrétně zrychlený vývoj vyspělých technologií. Toto není jen teologická debata; je otázkou, zda nástroje určené k řešení problémů lidstva místo toho vytvářejí novou formu destruktivní síly.
Technologický příslib spásy
Hlavním argumentem není, že Silicon Valley je záměrně zlé; spíše neúnavná honba za technologickým „pokrokem“ vede k nezamýšleným důsledkům. Miliardáři a technologickí lídři otevřeně diskutují o vytvoření „nadlidské inteligence“ – systémů, které mohou překonat lidskou racionalitu a řešit globální krize. Tento příslib spásy – sjednocené, racionální budoucnosti – odráží původní volání Antikrista v náboženských vyprávěních: postava nabízející rychlé, rozhodné řešení rozpadajícího se světa.
Přitažlivost je skvělá. Technologie je nabízena jako neutrální síla schopná překonat lidské nedostatky, jako je vášeň, ničení a rozdělení. Aktivně se prosazuje myšlenka, že stroje mohou sjednotit lidstvo do jednoho logického rámce. Tento příběh příhodně přehlíží dynamiku síly, která je těmto systémům vlastní: kdo řídí technologii a za jakým účelem?
Digitální hereze: Křesťanství bez Krista
Nejznepokojivějším aspektem je konvergence technologických ambicí s náboženským podtextem. Některé postavy otevřeně diskutují o „nahrání“ lidského vědomí do digitálních substrátů – efektivní hledání nesmrtelnosti ve strojích. Tato touha připomíná „digitální herezi“, pokřivenou formu křesťanské eschatologie. Tradiční víra v božskou spásu je nahrazena příslibem technologické převahy.
Místo hledání vykoupení vírou se pozornost přesouvá k vytvoření „ráje“ v křemíku. Konečným cílem není sloužit Bohu, ale stát se bohy – budovat bytosti, které překračují lidská omezení a nabízejí novou formu věčného života. Tato ambice, i když je prezentována jako pokrok, s sebou nese stejnou aroganci jako původní mýtus o Antikristovi: víru, že lidstvo může vytvořit svou vlastní spásu bez Božího zásahu.
Systém jako antagonista
Nebezpečí nespočívá nutně ve záměrné zlobě jednotlivců, ale ve vnitřní logice samotného technologického systému. Jak technologie postupuje, stále více upřednostňuje efektivitu, kontrolu a optimalizaci. Tyto hodnoty, i když jsou zdánlivě neutrální, mohou snadno podkopat lidskou autonomii, zničit přírodní ekosystémy a prohloubit sociální nerovnost.
Systém nevyžaduje jedinou, identifikovatelnou postavu Antikrista. Místo toho funguje jako soběstačný cyklus inovací a kontroly, který postupně přetváří svět k obrazu svému. Příslib spásy se stává pastí, když se lidstvo vzdává své autonomie výměnou za iluzi bezpečí a pokroku.
Skutečný Antikrist nemusí být osoba nebo dokonce vědomá entita. Může to být prostě neúprosný, nevědomý impuls samotné technologie, slibující spásu, zatímco přináší novou formu zotročení.
